Je pěkné, jak se vždycky chytíte na tu jednu zprávu, která se vám argumentačně hodí, a zbytek úspěšně vypustíte. Ano, Thomayerka má velkou část "sociálních pacientů", ano, má ještě jistou kapacitu volnou, pokud se podaří tyto pacienty přemístit někam jinam. Spousta nemocnic už takové kapacity zdaleka nemá. Podstatné ovšem je, že kapacita nemocnic neznamená počet postelí. Stěžejní je kvalifikovaný personál, kolem té postele se totiž musí někdo točit a zajišťovat onu obornou zdravotní péči. A to je právě zásadní problém, kterému nyní už čelíme. Zatím se to řeší tím, že na méně odborné pozice se přesouvají medici a dobrovolníci, ale lékařů a sester máme nějaký konečný počet, který není jak dále navýšit.
Navíc naprosto ignorujete matematiku. Stále vám tu meldujeme tu nejpodstatnější informaci, kterou odmítáte přijmout, totiž že nynější počet kritických případů a úmrtí odpovídá počtu nakažených, který jsme zaznamenávali před nějakými třemi týdny až měsícem. A teď se podívejte, na jakých číslech nakažených jsme byli tehdy a na jakých jsme nyní. Vcelku jasně se dá odhadnout, jak na tom budeme za měsíc. Pokud nynější opatření, dá-li bůh, zaberou, projeví se opět s odpovídajícím zpožděním. Čili máme před sebou šílený listopad. A při pohledu na současné kapacity personálu, počty nakažených, kritických případů i mrtvých a trend všech těchto cynicky řečeno matematických veličin se před vámi všechno vyjeví naprosto jasně.
Proto je naprosto stěžejní pokusit se všechna tato čísla srazit, udržet zdravotnictví v chodu a doufat ve vakcínu. Bohužel - pokud budeme mít kolem sebe stále tolik ignorantů, situace se nezlepší, opatření se budou protahovat, soukromníci, na jejichž bedrech všichni stojíme, začnou krachovat ještě víc a k alespoň částečně normálnímu životu se hned tak nevrátíme. Za což strašně zaplatíme. Lidsky i finančně, dopadne to na každého z nás, na naše děti a jejich děti, obzvláště když nás krizí vede ta banda kolotočářů, která momentálně zmateně pobíhá kolem vrchního pana krizového manažera, best in kóvid.
A proč se tu vůbec vzrušuju? No protože se mě to osobně dotýká. Já chci normálně žít, jít do hospody, chci jet na vejlet, vidět přátele, chci normální režim v práci, chodit do divadla a na hokej, ale do
nemůžu a asi dlouho moct nebudu - mnohem déle, než je nutné. Nejen kvůli té partě hic kolem kobliháře, ale zejména kvůli všem, kteří nejsou schopni vidět, co se kolem děje, kteří vinou vlastní sobeckosti nebo nedostatku zdravého úsudku opatření ignorují a v důsledku nouzový stav a z toho plynoucí omezení neúměrně protahují. A to mě sere.
Dovolil sis samostatně myslet, čímž ses dopustil nejtěžšího zločinu.